O chovných podmínkách.

 Čtení o chovných podmínkách dnes, v minulosti, u nás i ve světě a jejich důsledek na kvalitu plemene.

🟢 K chovu psů v různých zemích přistupují chovatele rozdílně. Od zemí, jako je Anglie (a další), kde chovné podmínky, jak je známe u nás, neexistují, a za "chovného" je považován automaticky každý jedinec, který má oficiálně vystaven doklad o původu (PP) a jeho majitel ho uzná za hodného reprodukce, až po takové jako je ČR, které podmiňují účast jedince (psa/feny) v další reprodukci splněním daných podmínek.

I stanovené podmínky jsou rozdílné v různých státech a mění se dle aktuálních potřeb chovatelské veřejnosti. 

🟢 Pro kokršpaněly v ČR dnes platí, že všechny spolky, které zastřešují chov daného plemene (u kokrů 2), musí mít podmínky srovnatelné a musí si chovné jedince vzájemně uznávat.

Z pohledu administrativy je dnes tedy jedno, zda svého jedince, po splnění daných chovných podmínek, zapíšete jako chovného tam nebo onde, jako člen, nebo nečlen......, jen tímto nařízením, které jeden problém eliminoval, došlo k problémům jinde. 

Místo toho, aby jednotlivé spolky - a jejich členové, měli možnost dle svého uvážení směřovat chov patřičným nastavením podmínek tam, kde by bylo momentálně třeba, nebo podpořili v rámci "hospodářské soutěže" větší variabilitu chovných podmínek a tím možnosti  výběru pro chovatele (například Klub chovatelů LOVECKÝCH slídičů, jak je v jeho názvu uvedeno, mohl krásně podporovat chovnými podmínkami lovecké schopnosti kokrů více, než Cocker Club, který je předně zaměřen chovatelskou základnou k chovu show psů), se jakákoli další možnost změny podmínek stala složitější, než kdy v historii byla. Už i jen změna podmínek v jednom klubu, při nejednotných názorech chovatelů byla velmi složitá. Dnes si nedokážu představit, jak by se lidé na něčem takovém vůbec domluvili......

Podmínky chovu historicky byly dány proto, aby "někdo" (rozuměj ten, kdo měl patřičné povědomí o plemeni - a předpokládalo se, že spolek by měl sdružovat odborníky s přehledem o chovu plemene) nastaví podmínky chovu tak, aby jedinci, kteří dostali možnost pokračovat v reprodukci, zaručovali kvalitu budoucnosti plemene. Překrásná to myšlenka. Ale.... jen při jejím naplnění hraje výrazný faktor člověk sám. 

Ad. 1) kolik opravdu kvalitních chovatelů (dostatečně zkušených, znalých plemene, biologie, ...ale také lidských charakterů) ochotných pomáhat jiným v zájmu plemene, nikoli svého ega, se mezi chovateli nachází, ad. 2) proč vůbec by měl někdo diktovat, v dnešní době, kdy všichni máme možnost se vzdělávat, a vést svůj chov podle svého nejlepšího svědomí a vědomí, někomu jinému, jakého psa ve svém chovu vůbec použít?

Doba striktních nařízení, jak máme žít, co můžeme a nemůžeme v chovu se svými psy dělat, je snad navždy za námi....ale taky ta dnešní klade daleko větší nároky na každého jednoho chovatele. Protože on sám by měl být natolik vzdělaný a vědomý, aby mohl zodpovědně volit své psy do chovu a případná spojení. A pro ty, kteří jsou na začátku své chovatelské cesty, nebo si nejsou zcela jisti, kluby by měly nabízet skrz "poradce chovu" možnost získat odbornou radu v oblasti chovu. 

🟢 Chovné podmínky v ČR dnes.

....jsou jakýmsi kompromisem mezi výše psaným bodem 1. a 2., na kterém se společnost chovatelů, snad před 25 lety?, byla ochotná dohodnout. 

Současné podmínky byly nastavovány s tím, aby se umožnila větší volnost v rozhodování jak a kam vést svůj chov každému jednomu chovateli a snažili jsme se zpřístupnit chov plemene širší veřejnosti, protože práce s loveckými slídiči, díky úbytku drobné zvěře a podmínkám pro jejich pohyb v honitbách byl pro běžného majitele čím dál náročnější. 

Já sama, v době, kdy jsem ještě věřila "v dobro společnosti", jsem byla pro jejich přijetí. Měla jsem za to, že většina příznivců plemene nebude podmínky zneužívat, ale ve velké většině se bude snažit v chovu pracovat také se stránkou povahy kokra jako loveckého psa, což je, vedle exteriéru, celá plnohodnotná, a z pohledu toho, že pro život je důležitější povaha než délka ucha, snad ještě i hodnotnější polovina psa.

Ne není třeba, aby každý pes se pohyboval v lovecké praxi, protože naučené se dědí méně než vrozené vlohy, a příprava psa do praxe se buduje právě na vrozených volbách, ale výsledkem dnes je úpadek loveckých kvalit a často přehnaně "změněný" exteriér. 

Dnešní chovné podmínky jsou nakloněny k preferenci exteriéru, a bohužel přesto ne vždy k jeho lepší verzi, bez ohledu na lovecké vlohy. Příznivci práce naopak příliš úlev stran posouzení exteriéru nemají.

Společnost sama ukázala své "chovatelské kvality". Ale každý nechť sám svůj chov i vývoj plemene u nás dnes posoudí.....

🟢 Podmínky se v průběhu doby mění a vychází z aktuální potřeby chovatelů. Měly by (!) reflektovat předně ale potřeby plemene, nebo administrativních náležitostí nutných k registraci a vedení plemenných knih (a vystavování průkazu o původu).

V době, kdy jsem uchovňovala svou první fenu (v roce 1990) byly podmínky stále natolik striktní, že chovu plemene se věnovali buď ti, kdo kokry sami využívali k lovecké praxi, nebo tací, kteří plemeno milovali a byli ochotni pro něj dělat, z dnešního pohledu, poměrně více. 

Aby jedinec získal chovnost, musel absolvovat výstavu s oceněním minimálně VD, a pracovní zkoušku (nikoli tedy ZV - zkoušku vloh) nejhůře v II. ceně. 

Výstav v ten čas bylo podstatně méně, v jednotkách ročně, a připravit psa ke zkouškám nebylo o nic snaží, než dnes. Dokonce bych řekla, že dnes, díky přístupu k informacím a s  pomocí  dostupných trenérů i pro loveckou práci, je absolvování alespoň základní lovecké zkoušky pro běžného milovníka plemene, snazší než dříve. A vidět je to u mnohých dalších loveckých plemene....od maďarských ohařů po retrívry....

Mimo to, se loveckých zkoušek mohl účastnit POUZE pes ve vlastnictví myslivce, zapsaného u některého z Okresního mysliveckého spolku. Pro lidi bez loveckého lístku bylo umožněno, být majitelem loveckého psa "na výjimku". I on ale musel být registrován u OMS. V jiném případě nebyla psovi umožněna účast na loveckých zkouškách. 

Ano, kvalita psů se nikam moc neposouvala. Nepřibývalo chovatelů, ani importovaných psů. Kokr nebyl zcela běžně viděným psem na veřejnosti, což pro jeho výbornou povahu byla určitě škoda. Byla to pro plemeno doba náročná, ale pro dnešek z toho pohledu plyne otázka, zda situace není vychýlena poněkud na stranu opačnou...